Na hru se přihlásíte vyplněním registračního formuláře, na jehož základě společně vybereme vhodnou postavu. Před samotnou hrou je třeba nastudovat vlastní postavu (kterou vám zašleme) a přečíst si  úvodní texty. Herní mechaniky a pravidla je třeba znát, ale před hrou je znova na místě zopakujeme a dovysvětlíme.

Hra se platí předem. Aby se mohla uskutečnit, je třeba přesný počet hráčů. Pokud vám do toho něco vleze, pokuste se prosím sehnat za sebe náhradníka a dejte nám hlavně vědět. Pokud neseženete, zkusíme to my a poplatek vám vrátíme. Pokud účast zrušíte pět dní před hrou a později, registrační poplatek propadá.

Kostýmy

Poprosíme vás o to, abyste si připravili kostým ve stylu 20.let 20. století. Je to slavnostní večeře, takže se můžete vyšňořit. 😉 Tehdy dost letěly klobouky, takže doporučujeme!

Dámy: Šaty, sukni s halenkou a svetrem (rovného střihu), oblek (např pro Magdalenu), kalhotový overal, záleží na postavě. Snažte se být spíše civilní, není to úplně párty ve stylu Great Gatsby, ale relativně poklidná večeře. Módní byly kratší střihy vlasů, takže můžete zkusit vyrobit i z delších vlasů krátký bob. Jako doplňky letěly perly.

Páni: Společenské kalhoty, košile, vesta, klobouk, motýlek/kravata

Pravidla

Intimita a násilí

Ve hře není třeba mít mechaniku na sex, protože na hře mezi postavami prostě neproběhne. Romantiku obecně doporučujeme hrát spíše nefyzicky (max držení za ruku, objetí): letmé pohledy, zamilované monology, básně, obětování se či nezištná pomoc atd. Co se týče násilí, můžete využít divadelní facky a “zpomalenou bitku”.

Směnky

Pokud máte nějakou částku napsanou v postavě, můžete vypsat někomu směnku (spoiler alert, je to Sidonia, Franz, Josef a Magdalena). Pokud ji budete chtít někomu “vypsat”, stačí na ni napsat jméno dotyčného, danou částku a předat ji služce (Zuzce).

Drogy 

V Praze byly za první republiky drogy oblíbenou kratochvílí. Zákon nad jejich užíváním přivíral obě oči a zločiny spojené s drogami byly trestány mírně. I tak být překupníkem a dealerem byl stále zločin. V naší hře se vyskytne oblíbený kokain, bude ve formě moučkového cukru. K jejich požití stačí cukr sníst/předstíraně vdechnout nosem a efekty se projeví do pár minut. Jaký budou mít drogy účinky, je na vás (můžete to využít k vyzrazení tajemství, vyjádření upřímného názoru nebo celkově k dělání větší párty, než by v normálním stavu postava dělala).

Základní larpová pravidla

1. Hráč není postava

Pokud se hráč za postavu nějak chová, neznamená to, že se tak normálně chová i hráč v reálném životě. Pokud máte po hře silnější emoce, pomáhá si promluvit se svým spoluhráčem, vše si vyříkat a uvést na pravou míru.

1. (Rudá) Stop platí

Pokud pro vás bude situace ve hře hraničně nepříjemná, stačí říct “Stop”. Můžete si odpočinout do vedlejšího pokoje a později se opět připojíte, nebude na tom nic zvláštního. Pokud někdo řekne “Stop”, zpozorněte a reagujte dle potřeb vašeho spoluhráče (a nechte ho odejít ze scény, pokud to potřebuje).

1. Hráči spoluvytvářejí zážitek

Materiály, které vám dodáme, jsou hračky pro vás. Zkuste je využít naplno a přemýšlet, jak si s nimi hrát, abyste si to užili vy i ostatní.

Herní reálie

Politické pozadí

Po vyhlášení samostatného Československého státu fungovala země na základě řady prozatímních zákonů. V té době byly přijaty zákony o pozemkové reformě, ve kterém se zestátnila půda nečeské šlechty, již dříve byly úplně zrušeny šlechtické tituly. V únoru 1920 byla přijata nová ústava, velmi inspirovaná tou francouzskou. Nejvyšší představitel byl podle ústavy prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který neměl tolik pravomocí, do dění ve státě zasahoval především díky svému vlivu. 

V dubnu 1920 proběhly první volby do parlamentu, ve kterých poprvé volily i ženy. Kvůli volebnímu systému vítězná politická strana musela vytvořit koalici s dalšími politickými stranami. Docházelo mezi nimi k častým neshodám, a tak málokterá vláda vydržela do konce svého volebního období. Mezi českými stranami byla nejvlivnější konzervativní, kapitalistická Agrární strana, kterou volili podnikatelé a zemědělci. Dělníci volili jednu z levicových stran (ty větší byly dokonce tři) a křesťanská část obyvatelstva, často z venkova, volila strany politického středu. Německé strany se dlouho odmítaly zapojit do parlamentu, neboť se vznikem státu nesouhlasily. Velkou slabinou demokratického systému v první republice byla roztříštěnost politických stran (bylo jich mnoho, často velmi úzce zaměřené, k tomu národnostní roztříštěnost), což vedlo k častým politickým krizím.

Na základě toho vznikla tzv. Pětka, což bylo neformální uskupení složené z šéfů velkých prvorepublikových politických stran (nejvýraznějším byl Antonín Švehla strany agrárníků). V realitě to probíhalo tak, že se těchto pět představitelů nejdřív dohodli spolu a výsledky těchto vyjednávání přednášeli poslanci jejich stran ve sněmovně. Vlastností tohoto systému totiž bylo, že poslanec nemohl hlasovat podle sebe, ale podle názoru představitele strany (a pokud tak neučinil, mohl být ze strany i vyloučen). Tyto vládou tolerované postupy se úplně neslučovaly s  demokratickými principy, na kterých měla nová republika údajně stavět.

My se nacházíme již v roce 1922, kdy se politická i společenská situace postupně stabilizuje. Uvolněnější atmosféra dává průchod všem potlačeným emocím a strachům, které obyvatele sužovaly během války a při utváření první republiky. 

Sociální realita první republiky

Střední třída, zajištěná buržoazie reflektuje tu krásnou tvář první republiky. Pravda ovšem je, že nůžky mezi společenskými vrstvami byly velmi rozevřené. Na okraji Prahy vznikaly čtvrtě tzv. barákových a vagónových kolonií (“pražské slumy”). V prvních letech republiky byly sice  vydány předpisy, které měly práci v továrnách zlidštit (osmihodinová pracovní doba, úprava dětské práce, minimální mzdy, dovolené). Ovšem nezaměstnanost byla velká, protože došlo ke zpřetrhání obchodních svazků s Rakouskem, Maďarskem a částečně i s Německem.

Co se týče postavení žen, velká část mužů během Velké války odešla na frontu, a tak ženy byly více zapojeny do pracovního procesu. V té době byly nejčastěji učitelkami, dělnicemi, úřednicemi nebo prodavačkami. Lépe zajištěné ženy ze střední třídy zpravidla zůstávaly doma a rodina je od práce často odrazovala. Na pracující vdané ženy se dívalo skrz prsty (dokonce byl zvažován úplný zákaz). Přece jen se měly soustředit hlavně na péči rodinu a děti.

Homosexualita

Za první republiky byla trestná (udržování homosexuálních vztahů a soulož) a bylo možné ji trestat i odnětím svobody (za porušování dobrých společenských mravů). Pokud soud uznal, že je vrozená, byla to polehčující okolnost, ale nařizoval povinnou léčbu.

O pražských divadlech

Situace pražských divadel do jisté míry odráží politickou situaci. Dříve muselo divadlo fungovat do jisté míry jako politická instituce, která figurovala v otázce existence českého národa. Po vzniku první republiky se divadlo může poprvé věnovat divadlu samotnému, soustředit se méně na politiku a více na umělecké vyjádření. Návštěva divadla (zejména pak premiéry) se stala společenskou záležitostí, především pro měšťanskou, střední třídu. Den po premiéře se v novinách vždy objevila řada kritik, které pro divadelní obec bylo důležitým ukazatelem úspěchu. 

Divadla můžeme rozdělit na tzv. velká divadla, která měla větší ansámbl herců, svůj repertoár a mířila na širší publikum – reprezentovala tu pravou měšťanskou divadelní kulturu. Národní divadlo bylo zestátněno a tedy podřízeno vyšším instancím v zemském výboru. O experimentálnější (expresionistickou) tvorbu se tehdejší šéf činohry ND pokoušel, publikum ovšem reagovalo spíše chladně. Od expresionistických přístupů bylo v ND upuštěno a byl uplatňován „civilismus“, tedy přirozený režijní a herecký projev. Vinohradské divadlo, které bylo také zestátněno, uvádělo i méně vážné a odvážnější kousky.

V avantgardních (tedy pokrokových, novátorských) divadlech experimentovali více s textovým materiálem jako nástrojem interpretace. Odklánějí se od tradičního přehrávání předlohy a pouhému zdokonalování hereckého výkonu, ale experimentují se scénou a skrze starší díla hledají subjektivní vyjádření vztahu k době a její atmosféry. Kontrast lze najít i k hereckému přístupu, kdy jeden se snaží o expresivní přesnost, ladění dokonalé tóniny hlasu a grimasy, zatímco jiní podporují herce a herečky v psychologickém motivování při hraní.

Existují názory, že by stát neměl dotovat pouze Národní divadlo a Vinohradské divadlo, ale měl by do kultury (a zejména do divadel) dát větší finanční injekci. Subvence od města totiž na provoz nestačí a divadla jsou tak stále závislá na návštěvnosti a hlavně soukromých abonentech, kteří se rozhodli z různých důvodů divadlo finančně podpořit. Jejich podpora je ovšem vratká a nestálá (navíc často napojená na soukromé zájmy abonentů).

Divadlo Viola

Viola je soukromé divadlo, které dostává subvence od města Prahy, zároveň je podporováno soukromými abonenty. Tematicky se divadlo Viola se věnovalo historicky především vlasteneckým tématům, od založení československé republiky je znát, že hledá svůj styl a směřování. 

Kabaret Srdcová sedma

Kromě divadel existovaly i jiné formy zábavy. Tzv. šantány byly zaměřené na lidové obecenstvo a mířily jen na “bezduché” pobavení. Kabarety usilovaly o to být intelektuálně náročnější, nebály se být politické, komentovat aktuální dění, provokovat konzervativní měšťáky pomocí parodie, ironie, sarkasmu, výrazné hyperbolizace a formám expresionistických grotesek. Vysmívaly se kýčům doby, prázdnému vlastenectví, někdy i parodovaly styl velký divadel. Takový je i kabaret Srdcová sedma, který založila vizionářka a podnikatelka Magdalena Husová. Rozhodla se podnik založit po návratu ze svých cest po Evropě. Údajně se inspirovala jedním z prvních kabaretů vůbec, Le Chat Noir, který navštívila během pobytu v Paříži.